Po delší odmlce opět zdravíme naše příznivce 🙂 to že jsme nic nenapsali, neznamená, že se u nás nic neděje, právě naopak.
Po dlouhé zimě a několika zdravotních trápeních, jsme se s poslední roztátou sněhovou vločkou vrhli na přípravu na zkoušky vloh a trošku začali tu naši malou čokoládovou princeznu držet zkrátka a vychovávat. Prostě je konec pubertálním hrátkám a muselo se začít makat 🙂 Máme to štěstí, že kolem nás je spousta moc fajn kamarádů a zkušených osůbek, co jsou ochotni nám stále radit, podporovat nás a hlavně, mají se mnou a Alfičkou trpělivost, že Lucko, Štěpáne, Simčo a ostatní 🙂
A co se tedy vlastně u nás dělo? No u nás doma ani vlastně nic, ale nandaly se holiny, oprášil se reflexní obojek a řemen (myšleno pochopitelně vodítko) a vyrazilo se na pole za srnčím a zajícema. Jelikož je naše Alfa celkem šídlo a rychle se začne nudit, je potřeba jí zabavit, na což je pole naprosto ideální. Chvíli trvalo, než si zvedla svého prvního zajíce a srnku, ale jak se tak stalo, pochopila, co má dělat a dost hlasitě dala najevo, že ona je tu pánem a řvala, a řvala a řvala, tedy pardon, musíme se vyjadřovat jak se patří, tedy krásné a dlouho hlásila, ne jen na viděnou, ale i na stopě… A to nás tedy přesvědčilo, že ZV (zkoušky vloh) by jí při nacvičení poslušnosti, neměly dělat větší problém…
Učit Alfičku poslušnosti, je jako snažit se nacpat tenisák do ruličky od toaletního papíru, je prostě svá a musím přiznat, že mě často dovádí k šílenství, ale jednou jsem se na ten boj dala a rozhodla se, že to dokážu, tak jsem se nevzdala a poctivě, téměř denně chodila na pole nebo po vsi a vysvětlovala a ukazovala a hustila to do ní horem dolem… Když jsme nechodily po vsi, jezdili jsme pár kilometrů za Luckou a její smečkou do honitby a nebo se se Štěpánem, Simčou a pochopitelně Amynkou a PrimaDonnou scházeli a obcházeli pole tady u nás…
A aby ten příspěvek nebyl na celý monitor, o tom, jak zkoušky probíhaly a jak jsme dopadly, se dozvíte v dalším příspěvku.
Čenichovku z Doupěte posíláme