mamincinodoupe.cz

Poslední dubnový den v českých zemích již tradičně patří k „pálení čarodějnic“. Pro nás letošní čáry začaly velmi brzy ráno, neboť naším cílem byla Zdeslav na Rakovnicku, kde jsme museli být na osmou ranní. Nemáme to zrovna za rohem, ani za dvěma, a tak budík neúprosně spustil tu svojí už v 5 ráno… Večer jsem sbalila řemen, pití, průkaz původu, obojky a všechno ostatní, připravila vše pro babičku s dědečkem, kterým jsme nechali doma juniora, vykopala jsem Alfonzu s pánečkem z postele a hurá na cestu…Mlha byla hustá tak, že by se dala krájet, a tak jsme museli pomalu… Ze severovýchodu Prahy ve stejný čas vyrazilo vozidlo druhé posádky, Simči a Štěpána s Amynkou, která s námi poctivě trénovala a s paničkou se připravovaly na svoje první lovecké zkoušky, a jely stejným směrem 🙂 Před sjezdem z dálnice D5 jsme se sjeli na benzínce a pokračovali pak dále společně.

Na místo jsme dorazili lehce po osmé, a i přesto, že jsme jeli z největší dálky, byli jsme mezi prvními, což nás rozhodně potěšilo… Zabrali jsme místo u stolu, já s Alfou jsme si daly pivko, ochutnaly něco z nabízených pochutin a poslušně čekaly na instruktáž. Chtělo by se mi říct, že nás bylo 5, ale ne, bylo nás celkem 6 psů, všechno jezevci, pokud se nemýlím, tak jeden drsoň, jeden hladkáč a pak 4 dlouháni, z toho dvě dámy standardní a pak Alfa s Amy. Zcela bez studu musím říct, že Alfa hned od začátku měla jasný prim, byla nejhlasitější 🙂 🙂 🙂

Na nástupu jsem ji pro jistotu musela držet v náručí, aby aspoň zdánlivě držela jazyk za zuby… Po všech náležitostech, které jsou nutné dle zkušebního řádu, se šlo losovat pořadí. Co vám budu povídat, to bych nebyla já, abych si mezi samými zkušenými vůdci a myslivci, Simču tedy nepočítám (neuraž se kočko) :-), nevytáhla los č. 1… Tak jsem si šla dát raději druhé pivo, pač jsem se orosila i na místech, která jsem netušila, že se mohou potit…

A tak se nasedlo do aut, my s Alfou jsme měly našeho osobního řidiče, a hurá na pole. V hlavě jsem si opakovala, jak se správně představit před začátkem vlastní zkoušky, abych neudělala ostudu.. A za pár minut už slyším jen, Los číslo jedna a papouškuju nahlas co se mi honí hlavou… Milí rozhodčí, los číslo jedna, Alfa Romeo z Maminčina doupěte a vůdce Markéta Pavelková jsou připraveny ke zkoušce vloh… uff první věc za mnou, vyslechla jsem si co dělat a kam vyrazit a hurá brouzdat na pole. Alfa byla rozpinďouřená a ze začátku lítala sem a tam a byla nervózní z většího počtu neznámých lidí (korona se tomu odborně říká), ale jak jsme se vzdálily, srovnala se a z vesela si začala slídit… Hodný pan myslivec s flintou, kterého nám oběma Simča domluvila, šel se mnou, abychom se domluvili, kdy bude nejvhodnější vystřelit… Alfíka výstřel ani kapku nerozhodil, a tak bylo jasné, že ze slídění, ve kterém je fakt dobrá, tady bez skromnosti, a z chování po výstřelu máme plný počet (tj. 4 body).. V duchu si říkám, uff 1/4 za námi..

A jak si tak pochodujeme tu vymezenou půlhodinku, začínám být nervozní, že se nám nepodařilo zvednout žádné zvíře… Hlavou mi letí, že to bude jako s Barčou, nenarazíme na nic, budeme pak přejíždět, Alfa se unaví, bude naštvaná a… Moje černé myšlenky přeruší rozhodčí, oznámí mi, že zatím získáváme hodnoceni 4 za chování po výstřelu a slídění a nos zatím 3, neboť jsme nenarazily na zvěř… Oddechnu si a střídá mě los č.2. Řítím se ke zbytku naší výpravy a hned se dělím o pocity a obavy… postupně se střídají další a další vůdci se psy, bohužel na zvěř nenaráží ani dvojka, ani trojka… Předposlední vyráží Síma s Amy, držím co mám a nejsem sama, že Štěpo 🙂

Amy má štěstí, kousek od ní vyběhla srna, říkám si paráda, Amy jí sice neviděla, ale slyšela, mění směr, stopu si najde velmi rychle, a hurá za ní, upaluje jak drak, ale… nehlásí. Asi je tak natěšená a chce dohonit to, co dělá takový rambajz, že zapomněla, že musí blafnout, ale nevadí, šance ještě bude, hlavně že to bude super ze stopy a nosu… ke konci časového limitu Amy „hlásí“ pernatou, ufff o prsa korejské školačky píší rozhodčí za hlasitost 1.

Jde se kousek dál a hlavní rozhodčí oznamuje, že se provede vodění, disciplína ze které mám obavy. Los číslo jedna, naprosto nevyběhaná Alfa, opět je mi na omdlení, teplo mi nepřidává… Rozhodčí oznamuje, že se půjde hezky s flintou na rameni, jak správně myslivci chodí, podlamují se mi kolena, ohlížím se a zoufale volám v duchu o pomoc… Říkám si, co jsem komu udělala… nejhodnější paní Spalová mi zapůjčuje svoji zbraň, já vůbec netuším co s tím, jak to držet,  natož, jak s tím chodit a hlavně pak, co na cizí těleso na rameni Alfouš, který štěká na vše, co nezná… Nandali to na mě, Alfa kouká, ale naštěstí mlči… Vydechla jsem a se staženým vším, co si můžete představit, vyrážím po předem vytyčené trase… Strašně si dávám záležet, abych šla pomalu, vím, že Alfa na to reaguje a taky zpomalí, úmyslně ji vedu těsně kolem překážek, aby nemohla přede mě a nezačala táhnout, už už se blížím do konce, cítím, jak oči všech koukají na mě a je mi jasné, že musí vidět, jak jsem nervozní..

  Přátelé ví, že z této disciplíny jsem měla největší strach… Docházím do cíle, zvedám hlavu a hlasitě vydechuji. Na členech komise vidím úsměv, je jim jasné, jak moc jsem byla nervózní a slyším: “ Paní vůdkyně, to bylo naprosto skvělé, takhle to má vypadat, z disciplíny vodění na řemení máte 4 body.“ Mám pocit, že umřu, fakt plný počet, říkám si, neuvěřitelné, s díky vracím zbraň majitelce, dostávám placatku, piju bez protestu… Někdo mi pak jen špitnul, že jsem strašně letěla, říkám si, fakt? A já měla pocit že jdu jak lenochod… Paráda 3/8 za plný počet, říkám si, ještě stopa vůdce a pak už jsem klidná, ostatní má Alfa v sobě od Boha…

Po té, co vodění úspěšně všichni absolvovali, popojdeme maličko dále a jde se na stopu vůdce, tady jsem opět nervozní, nestihly jsme to moc trénovat, utěšuju se tím, že je Alfa závislák a snad mě bude chtít hledat… Vyrážíme i s pánečkem společně s vrchním rozhodčím a ponecháváme Alfu se zbytkem rozhodčích.. Neohlížím se, snažím se šourat, abych zanechala co největší pachovou stopu… Dojdeme na konec, uléháme do škarpy a čekáme… čekáme… furt čekáme, jsem příšerně nervozní a naprosto znejistím, Alfíčku, kde jsi… Alfík nikde, zvedám nenápadně hlavu a vidím, jak ji Štěpán odchytává u korony a nese zpět k rozhodčím.. nevím co se děje a nemohu reagovat, tak doufám a v duchu si říkám, přeci nevypadneme na stopě vůdce… Něco se evidentně děje, neboť najednou vidím, že Alfu na stopu vypouští Štěpán, chce se mi brečet, ta bezmoc je děsná… Najednou vidím, že se Alfa blíží, nejsem věřící, ale díky Bože, Diano, nebo kdo jste při nás byl… Našla nás, holčička moje bláznivá… Vracíme se ke zbytku rozhodčích a odnášíme si za Stopu vůdce známku 2. Uff, ale máme to, „adios“ první ceno, říkám si, ale hlavně, že nás nevyhodili.. Pak mi Štěpán líčí, jak se Alfa vyvlékla, nechtěla se nechat podržet a běžela za ním ke koroně a pak dál po stopě, po které jsme k místu přišli… Je jedno, co se tam dělo, hlavně že k nám dolezla, s radostí pak ještě zjišťuji, že i na první cenu mohu mít ze stopy vůdce známku 2… paní Spalová mi po své dceři posílá placatku se slovy, klidně to vypij… Děkuji všem, asi všichni v tu chvíli Alfu pohledem tlačili, aby k nám došla… Jsou skvělí!!!!

Tak už jen ta Stopa zvěře a na to navázaný Hlas říkám si, chodíme po poli a modlím se v duchu, aby před námi něco vyběhlo, postupně se tak děje u ostatních a nebo psiska vypouští, jak někde něco běží a nasazují je na stopy… My nic, mrzí mě to, Alfě začíná být vedro a je unavená, já skeptická a je mi jasné, že nás potkala smůla na zvěř jako s Baruškou… všichni mají hotovo a vrací se zpět na základnu, snažím se nevěšet hlavu, .myslivec z místního MS nás bere do obory, kde určitě nějaká zvěř bude… Cíleně mířím ke vzdálenému roští a pouštím Alfu volně, aby si něco zvedla třeba sama, to umí, v tom je dobrá, opakovaně nám to předvedla při nácvicích…

Po pár minutách Alfa zabíhá do houští, mačkám všechny 4 palce, zavírám oči a říkám si, prosím, ať tam něco je… Alfa vybíhá ven a vrací se, jazyk venku, úplně hotová. Mezitím shora toho houští místní myslivec s dcerou vyhání srnu. Alfa jí vidí a já jí hned pouštím, Alfa řve, říkám si super… Srna skáče přes škarpu, Alfa za ní a na jednou ticho… Znejistím, Alfa normálně řve jak blázen, u ničeho si nejsem tak jistá, jako u její hlasitosti jak na viděnou, tak na stopě.. Najednou vidím, k se Alfik vrací a zdá se mi, že maličko kulhá, běžím k ní, asi si maličko podvrtla pacinku, jak se vrhla přes tu strouhu, a tak se zastavila. No nic, říkám si, řvalas, to je nejdůležitější. Vidím, jak se rozhodčí radí, dlouho se radí, ale vím, že máme splněno a ulevuje se mi. Nakonec ze stopy zvěře bereme známku 2 a z hlasitosti 3. Za poslušnost máme plný počet.

Děkuji všem rozhodčím, jen dodám, že mě to moc mrzí, neboť vím, že v tomhle je fakt dobrá. Ale to jsou zkoušky, můžete mít sebe lepšího a dokonalejšího psa a prostě se to tak sejde a něco nevyjde. Každému sedí jiná forma testu a je to tak trošku i o štěstí a to my na stopě vůdce rozhodně měly… Máme spoustu práce před sebou a díky vlohám víme, kde je třeba zabrat… Před závěrečným vyhlášením proběhlo pochopitelně kolečko panáku s pánem, co nám vystřelil a se spolubojovnicí Simčou.

Obě jsme své holčičky odvedly k úspěšnému složení Zkoušek Vloh a tím pádem splnily polovinu náležitostí k tomu, aby byly z holek chovné feny 🙂

Pokud jste dočetli až sem, děkuji za výdrž a snad jste měli aspoň chvilku pocit, že tam jste s námi 🙂

Pac a čenichovku fena Alfa Romeo a vůdce Markéta

za skvělou fotodokumentaci děkuji paní rozhodčí Míše Přibáňové a technickému týmu, Štěpánovi 🙂

Po delší odmlce opět zdravíme naše příznivce 🙂 to že jsme nic nenapsali, neznamená, že se u nás nic neděje, právě naopak.

Po dlouhé zimě a několika zdravotních trápeních, jsme se s poslední roztátou sněhovou vločkou vrhli na přípravu na zkoušky vloh a trošku začali tu naši malou čokoládovou princeznu držet zkrátka a vychovávat. Prostě je konec pubertálním hrátkám a muselo se začít makat 🙂 Máme to štěstí, že kolem nás je spousta moc fajn kamarádů a zkušených osůbek, co jsou ochotni nám stále radit, podporovat nás a hlavně, mají se mnou a Alfičkou trpělivost, že Lucko, Štěpáne, Simčo a ostatní 🙂

A co se tedy vlastně u nás dělo? No u nás doma ani vlastně nic, ale nandaly se holiny, oprášil se reflexní obojek a řemen (myšleno pochopitelně vodítko) a vyrazilo se na pole za srnčím a zajícema. Jelikož je naše Alfa celkem šídlo a rychle se začne nudit, je potřeba jí zabavit, na což je pole naprosto ideální. Chvíli trvalo, než si zvedla svého prvního zajíce a srnku, ale jak se tak stalo, pochopila, co má dělat a dost hlasitě dala najevo, že ona je tu pánem a řvala, a řvala a řvala, tedy pardon, musíme se vyjadřovat jak se patří, tedy krásné a dlouho hlásila, ne jen na viděnou, ale i na stopě… A to nás tedy přesvědčilo, že ZV (zkoušky vloh) by jí při nacvičení poslušnosti, neměly dělat větší problém…

Učit Alfičku poslušnosti, je jako snažit se nacpat tenisák do ruličky od toaletního papíru, je prostě svá a musím přiznat, že mě často dovádí k šílenství, ale jednou jsem se na ten boj dala a rozhodla se, že to dokážu, tak jsem se nevzdala a poctivě, téměř denně chodila na pole nebo po vsi a vysvětlovala a ukazovala a hustila to do ní horem dolem… Když jsme nechodily po vsi, jezdili jsme pár kilometrů za Luckou a její smečkou do honitby a nebo se se Štěpánem, Simčou a pochopitelně Amynkou a PrimaDonnou scházeli a obcházeli pole tady u nás…

A aby ten příspěvek nebyl na celý monitor, o tom, jak zkoušky probíhaly a jak jsme dopadly, se dozvíte v dalším příspěvku.

Čenichovku z Doupěte posíláme